Pověsti

Zbojníci na Kršli

Pověst „ O tom, jak byli zbojníci na Kršli a o skřítkovi, co jich potom prozradíl“ je v knize Jana Kobzáně „O zbojníkoch a o pokladoch“. Je napsaná liptálským nářečím a ilustrovaná  jeho dřevoryty.

Kdysi se vyprávělo, že kršelský  hospodář má poklad. Vědělo se také, že ho má zakopaný v komoře. Kršelští žili na pasekách, na samotě. Jednou k nim vtrhli čtyři zbojníci. Byli začernění sazemi, mluvili pozměněnými hlasy, takže je Kršla nepoznal. Tři byli bratři Holáňé z Kateřinic a čtvrtý jakýsi chlap z Podhradní Lhoty. Jeden zůstal se zbraní hlídat venku a ostatní začali na hospodáře dorážet, aby jim dal peníze. Když  jim je nechtěl vydat po dobrém, tak ho dva z chlapů chytili a ten třetí mu začal nebozízkem vrtat koleno.

Vrtali tak dlouho, až tu bolest hospodář nemohl vydržet a požádal hospodyni, aby jim poklad vydala. Chlapi se ztratili v horách.  U známého, u Dúbjáka si ukradený poklad rozdělili. Při rozdělování špatně zastřeným oknem je uviděl Jakub Bubelů z Hošťálkové. Podle oblečení poznal, kdo jsou ti zbojníci. Za několik dní se už vědělo, že na Kršli byli zbojníci a že odnesli Kršelským  poklad. Jakub někde řekl  koho a co viděl v ten den, kdy byli zbojníci na Kršli.

Holáňé z Kateřinic, kterých se to týkalo, obvinění na sobě nechtěli nechat a udali Jakuba soudu u vrchnosti. Protože Jakub nemohl sám vinu Holáňům dokázat, soud prohrál.  Aby zaplatil všechny výdaje, měl se mu  prodat majetek. Měl přijít o celou paseku a celou usedlost, grunt. Když si už Jakub nevěděl rady, šel do Pržna k Jánovi Zeťovém, který měl skřítka Jaráška, co všechno znal a o všem věděl, aby mu pomohl. Jakub na kolenou prosil skřítka o radu. Ten se jenom kvůli jeho ženě a dětem aby nemuseli žít v bídě rozhodl mu pomoci. Poradil mu, aby ihned sehnal portáše a ti aby s ním zašli do Kateřinic.

V první chalupě ať vtrhnou do druhé jizby, kde jsou složené sudy a bečky s obilím. Tam ať převrátí tu největší a uvidí. Ona je jenom dnem vzhůru převrácená a na poklopu je nasypaného trochu žita. Podle rady vše se stalo. Pod bečkou spal chlapisko … zbojničisko! V peřinách! Byl to ten z Podhradní Lhoty, ten nejdůležitější. I  když se bránil, portáši ho na rukou a nohou svázali a předvedli ho na zámek. Tam  všechno vypověděl a udal  i Holáně. Ty portáši také pochytali a odvedli je do Hradiště, kde za ty svoje kousky moc dlouho seděli. Jakubův majetek byl zachráněn. Poděkování si za to zasloužil malý Jarášek z Pržna.

O bezhlavém Beneškovi

Jan Kobzáň: U počátků vod (Profil 1984)

Sa povídá, že na Hranicách nad Liptálem bývá bezhlavý Benešek, nocúvá tam v hoře a o půl noci tam strašívá. Jedenkrát tam jeli přes tý Hranice jacísi formani do světa a akorát o púlnoci sa jim to také stalo. Najedenkráť sa převalila jedna fúra hore kolama. Koňom sa nestalo nic, ale šindely, co byly na téj fúře, sa rozletěly jak hrach. Forman vypříhl koně a šel dolů do Liptála nekoho volat, aby mu pomohl fúru zase naložit. Dvá chlapi šli s ním a když přišli  na Hranice vůz tam stál už v pořádku a fúra byla zas pěkně naložená. Krútili nad tým všeci hlavama, chlapi sa vrátili a forman jél daléj. Najednúc koně zas hýp ! do zgrapy na všeminskej straně. Forman zaklnúl, a v tom ho cosi vyhodilo z voza. Vletěl do chrásta a koně ostaly stáť. Enem prý ve tmě zahlédl, jak sa cosi smýklo podľa voza. V dědině mu řekli, že to byl jistě ten liptálský bezhlavý Benešek. Býl to prý panáček. Jednúc šel v noci přes Hranice a tam ho přepadli jacísi chaláni. Uťali mu hlavu a obrali ho. Od téj doby tam straší.zgrapa – strž, příkrá stráň, sráz

V seknici u Kúbíků také kdysi byli zbojníci. Starý Kúbík měl préj také na hůře naskládaných peněz v měše a zbojníci sa o nich dozvěděli. Jednúc v noci,  Kúbíkovi už spali, ten jejich starý otec čuje po húře  kohosi  přechodiť.  Zkřikne na domácí, na pacholka, na dívku lesti třeba tí nezblúkajú.  Ale v odpověď sa neozývá nikdo.  Starý Kúbík schytí ze stěny pluhák, to bývala taková dlúhá flinta, tá křemenica  –  a honem na hůru.  Ale už učúl enom, jak peníze sklopcem dolu po střeše, v měše,  šústly a na zahradu žúchly…  Za penězi sklopcem skočí chlapisko. To sa ví, dolu jich bylo víc. Stačíl Kúbík kteréhosi  ešče ze svislí  zahlédnúť  –   švác po něm!  … Z pluháka.  Chlap sa hneď zvalíl … Honem všeci na zahradu – už tam býl enom z chlapiska sněť. Hlavu tí  jeho tovaryši  odnésli.  Nezapomněli svého obyčaju.

Taňu, nevědělo sa, kdo by to mohl byť.  Přišli chlapa obhlédať  ludé, ale žádný ho nepoznávál, když hlavy nebylo. A lesti aj kdo poznávál – – býl s tichú dušú … Chalupa by brzo blčala plameněm…Tovaryši by si přišli postíhať. Pochovali sněť v hoře a časem sa aj pronéslo, kdo to býl: podnes  sa po něm praví v téj hoře

,V Benešůvce‘… Měl to byť nejaký  Benešek.  Jeho hlavu donésli až toť na Všeminský chotár a tam ju zakopali.  Strašívalo tam, ludé vídali bezhlavého  ,Beneška‘  –  jak tú svoju hlavu tam hledával. zblúkať sa – smýkat sesklopec – vikýř

• svislí – štít domu
• sněť – lidský trup
• blkať – plápolat
• postíhať- pomstít
• chotár , kotár – horský hřeben, hraniční pohoří